Sunday, December 31, 2017

एका ग्रॅनीची नवी गोष्ट .....


लहानपणापासून सफरचंद खात आले.  चवी माहित असायच्या , नावे नाही . मग मोठं झाल्यावर , अनेक देश पहिले, विवध प्रकारची सफरचंदे बाजारात दिसू लागली,  जाहिराती दिसू लागल्या , आणि ज्यांना आम्ही हिरवी सफरचंद म्हणायचो त्यांना ग्रॅनी स्मिथ  सफरचंद म्हणतात हे समजलं .

मी ज्या फेसबुक वरील "अंगत पंगत" ग्रुप ची सभासद आहे, तिथे अनेकांनी आजपर्यंत ह्या सफरचंदाच्या चटण्या, व लोणची प्रसिद्ध केली आणि फोटो टाकले . इडली डोसाबरोबर दिले आणि कोणालाही कळले नाही .

अजून मी बनवली नाही.  कारण फळ खायचीच खूप हौस आहे . पण ग्रॅनी स्मिथ बद्दल खूप आदर व कौतुक वाटलं .

आणि वर्षाच्या शेवटच्या दिवशी एका ग्रॅनी वर कविता झाली .

 
  ग्रॅनी म्हणायचे सर्व तिला ,
पण लक्षात राहायची तिची
आयुष्यातील आंबट गोड अनुभवातून

निरंतर कौतुकपात्र हिरवी तरुणाई .

काही रवाळ , लालबुंद ,
विविध आकाराचे नातेवाईक ,
आपापसात घोळक्यात कुजबुजत ;
मोठ्यामोठ्या देशांची नावे लावत
घरोघरी करंड्यात ;
काहींना आतून कोरून, लोणी साखर घालून
ओव्हन मध्ये राहून आलेले तेज ,
काहींना चक्क चुरा करून साखरेत पेरलेले ,
आणि अश्रू पात झाला कि सॉसा सॉसाने बाटलीत ;
काही पिळून , त्यांचा रस काढून ,
त्यांच्या सालांपासून दूर ...

पण ग्रॅनी आपल्या वया प्रमाणे वागते.

लहानपणी कोणाकोणाच्या ब्राऊन पेपर पिशवीतून
शाळा कॉलेजात ;
शेजारी एखादे भारदस्त सँडविच .
कधी टी. व्ही . बघता बघता आपणहून,
तुकडे न होता हातात आत्मसमर्पण ;
कधी तरी शूर वीरासारखे , हॉस्पिटलमध्ये,
एखाद्या प्लेटमधून तिच्या फोडिंनी
डॉक्टरकडे टाकलेला विजयी कटाक्ष ...

पण शेवटी ,
जगावे परी लोणचे रुपी उरावे
हे लक्षात घेऊन
आपले असंख्य तुकडे करून,
लोणचे मसाल्यात , लिंबू रसात , तेलात ,
ठरवून घालवलेला वानप्रस्थाश्रम,
आणि पोळ्या, भाकर्या ब्रेड लोकांचे
मिळालेले आशीर्वाद .

आपल्याकडे सद्ध्या "ग्रीन " च खूप कौतुक करतात ,
नियम करतात , लेक्चर देतात.

पण ग्रॅनी जन्मतःच सर्व शिकून आली ,
आणि तिला कोणी कुठेही बोलवत नाही ...

ती करून दाखवते. बोलत नाही .

Saturday, December 30, 2017

Saving us ?


We are a population that swings between two extremes.  In size, in availability of stuff, and what money can buy.  On one side there is the mobile cycle idliwala, wadapaowallas, and homebased poha-sabudana khichadi morning vendors who sell outside railway platforms.

On the otherside there are those who flaunt and disobey every rule in every book, to reap maximum profits from selling food to those who shell out an equivalent of your months rent, for a ordinary dish presented under false pretences and a fancy name. This is done under a facade of modernity, flouting every law and rule . Most of the time when someone in power benevolently looks the other way .

The middle class types, gingerly holding on to their non nonsense thinking , mind their salaries, their childrens' futures, read about all this, wonder whats going on, and what direction it is going in. 

Sometimes they agonize over their child perhaps being attracted by it all.   



The aimless wandering tiger
reached a peak
and then,
with minimum thought
and maximum excitement
like they show in cartoons,
jumped across a deep valley,
to a peak of another mountain.


He learned
behaviours at the peak,
how to look down,
and got acclimatized to places
unsuitable for tigers,
what with the missing streams,
no dense bushes camouflaging his desires,
and changing mores at the top.

Yes.
Instead of crossing over in the valley,
observing darting deer,
occasionally chasing one,
checking on elephants on the other riverbank
celebrating baths
as he took careful sips on his side.
Then a learning curve
as he trudged up the mountain,
stopping, imbibing, making mistakes,
correcting them,
respecting his environment,
sometimes being the animal he was,
judging other animals
including even bipeds, sometimes.

Today, we are the jumpers,
confused in values and abilities,
and only dedicated to being at the top
in language, abuse, money and quicktime,
with completely lost values.
Some of us are on the incline,
in the woods,
not yet out of them,
but getting there
with RFID's of slog
and qualifications of learnings
around our necks.

It isnt us,
but those who jumped,
that need to be "saved";
remember ?

A generation, that went too fast.

Saturday, December 2, 2017

श्रीखंडाचे मानसशास्त्र ​ ...


पुरीचा अथवा पोळीचा तुकडा श्रीखंडात बुडवून खाणे या सारखे दुसरे सुख नसावे .

पण ....

श्रीखंड बनवण्यासाठी काय काय करावं लागतं , ह्या मागे काहीतरी मानसशास्त्र आहे .  तुम्ही दही असलात तर तुम्हाला ते कळेल .  त्यात आपल्यालाही काहीतरी शिकण्यासारखं  आहे .

तुम्ही म्हणाल श्रीखंडा सारखा सुन्दर पदार्थाचा आस्वाद घेताना हे मानस शास्त्र कुठून आलं ?   काही लोकांना काही कारणास्तव मनोसक्त श्रीखंड खाण वर्ज्य असतं. 

त्यांच्या ह्या कविता लिहिण्यामागे सुद्धा एक मानसशास्त्र असतं   :-)


एका कोमट दुधात
हळूच केलेला चमचा-दोन चमचा शिरकाव ,
पटकन एकजिव होऊन झाकणाखाली लपणे ,
आणि रात्रभर आपले उपदव्याप करून
सकाळी
"मी काहीच केले नाही , मला का विचारता ?"
म्हणत घट्ट दह्याखाली मजेत बसणे .

पण नियती लक्षात ठेवते .

कधीतरी ह्या दह्याला ,
कोशिंबिरी, वडे , इत्यादींमध्ये न घालता
एका पंचात , नाहीतर उशीच्या अभ्र्यात गच्चं बांधून
चक्क टांगलं जातं ,
आणि रात्रभर , आपल्या पूर्व कर्माची फळं भोगत
दह्यातलं सर्व पाणी रागवून निघून जातं ;
कधी कधी एखादा पाटा पण ह्या बांधलेला दह्यावर ठेवला जातो,
जेणेकरून दह्याच्या अश्रूंचा लवलेशही नाहीसा व्हावा .
आणि ह्याला चक्क चक्का म्हणतात ...

प्रत्येकाचे कधीतरी चांगले दिवस येतात ,
त्या प्रमाणे चक्क्यात केशर, इलायची , साखर, पिस्ते
घालून पदार्थ बनतो
आणि खूप कौतुकाचा होतो.

एव्हडं मात्र खरं .
आपण दुसर्यावर केलेले वार, पुढे आयुष्यात आपल्यावर होतात
हे दही समजून चुकतं .

आणि तरीही हे प्रकार अखंड अविरत चालू असतात .
आपल्या आणि दह्याच्या आयुष्यात .....